• libor

Itálie - dost bylo Kalábrie aneb ze špičky na podpatek309km, 4846m převýšení


Nadpis by mohl vyvolávat domněnku, že máme Kalábrie plný zuby - šišmarjá to ne ... jen doba strávená bez pohybu vlastníma silama se stala dlouhou a tak jsem si první šlápnutí do pedálů fakt vychutnával. Sice vítr ve vlasech už necejtim tak jako v letech minulejch, ale i tak to byl pocit jedinečnej. Trasu jsem přizpůsobil kolu, našel jsem totiž během plácání se v Kalábrii krásnou cestu skrz národní parky Kalábrie - projekt, kterej v roce 2021 sklidil velkej ohlas a vyhrál národní cenu - značení a směrovky se zdály srozumitelný, viditelný, což v případě pěších turistickejch tras neplatí. Kdo by chtěl vyzkoušet svý síly na biku, tady je odkaz www.cicloviaparchicalabria.it

První stoupání na kraji Parco Naturale Regionale delle Serre mi hned ukázalo, že běh a cyklistika jsou rozdílný sporty. Únava s přibývajícíma kilometrama stoupala, hlavu jsem měl naštěstí zaměstnanou krásama kolem sebe a soustředěním se na cestu - silnička se kroutila jak politik před pravdou, všude nádherná čerstvá zelená barva luk a lesů. Začal jsem se cejtit víc pánem situace, moje rychlost byla mnohem vyšší než při běhu a chůzi, červíkastrachu z divokejch psů jsem vyhnal. Zjistil jsem, že neumim jet úplně pomalu a šetřit síly. Při výšlapu kopce s půlkilometrovým převýšením to najednou v lese zašustilo. Zvuk byl hlasitější než ten známej ještěrčí. A vida, rodinka divokejch prasat, ani nevím jak, nohy se samy do kopce roztočily v představě, že sedím bachyni na ryji a svýma zbraněma mi zvětšuje řitní otvor. S nadmořskou výškou přibývali bukové lesy a chvíli se člověk cejtil jak v Jizerskejch bučinách. Prudkej sjezd do městečka Girifalco mě přinutil dávat víc pozor jak jsem zatínal prsty do brzd. Tady mě málem předjel stařík ve svý typický italský tříkolce Piaggio. Vždycky, když jsem se ohlídl, tak byl kousek za mnou a kousek o převrácení, možná to byl děda Rossiho. S nižší nadmořskou vejškou opět přibylo bordelu kolem cest i když to nebylo tak hrozný jak na Sicilii. Kratší klesání a stoupání mě mačkaly jak citron. Byl jsem rád za dosažení cílovýho místa dne - pod vesnicí Marcellinara. Pajky s klukama na mě čekali u hřbitova ( asi věděli, jak budu po prvním dni na kole vypadat). Trochu jídla, pití a byl jsem zase kluk jak buk. Hned za kopečkem byla benzinka jakjinak než s vynikající kávou a příjemným majitelem Caffe Italiano Di Grandinetti Gianfranco. Noc u hřbitova byla klidná, žádná pařba se nekonala. Ráno se mi po snídani trochu klepaly nožky - věděl jsem, co mě čeká, ale vymyslel jsem si to sám, tak si to taky sežeru. Den přes Sila Nationala Park nesliboval odpočinek. Podle toho, kde odpoledne zakufruju to bude stoupání 2km a víc. Nejlepší trénink je závod říkají závodníci, to já nejsem takže já řikám, že nejlepší rovina je kopec :) na úvod 600 metrů vertikálně kolem městečka na kopci Tiriolo a v rychlým sledu po downhillu, kde jsem dřel prdelí kvůli sklonu kopce, dalších 900 metrů stoupání. Po prvním kopci a sjezdu k řece k rozlehlýmu klášteru vyvstaly otázky, kdo byl schopnej postavit takový cesty a kdo po nich jezdí. Odpovědi přichází někdy záhy, někdy dýl a někdy po nich nepátrám - člověk nemusí vědět všechno a naopak tajemství, záhady nechávám rezonovat bez toho, aniž bych se domáhal vysvětlení. Průzračná řeka vesele poskakující v rychlém rytmu po svatostánkem v údolí mě sama zastavila ke krátkýmu odpočinku. Zmíněnej skoro kilák převýšení provázely změny lesa, v nižších partiích se tu a tam objevilo pár osamocenejch domů, farem. Souvislej pás les začal souběžně s oficiální hranicí parku Sila na jeho náhorní plošina v nadmořský vejšce kolem 1450 metrů. Jediná zastávka a jediná možná nad Lago Passante, kde byl i kousek civilizace (ne, že by mi chyběla). V hotelu jsem byl druhým hostem, ale připraveno bylo jak kdyby měly přijet 2 autobusy německejch důchodců. Povinná káva s croassantem mě nabudila na další kilometry, už jsem si na kole nepřipadal jak na koze a fyzik by utrousil, že vektory síly jdou tím správným směrem - šlapalo se mi fajně. U vesničky Bocca di Piazza jsem potkal pár kamionů přepravujících známou italskou kojeneckou vodu Fontenoce, zpeněžují místní výborný pramen. Sjezd, kopec, sjezd a je tu místo, na který jsem se těšil - Lago Arvo. Bohužel jsem se těšil asi až moc a předchozí jezera ve mě zanechaly hlubší vzpomínky. Původní plán přenocovat zde šel k šípku, přece ještě pár kiláčků (asi 40) dám k dalšímu jezeru na kraji parku Sila - Lago Cecita. Jeden výšlap, sjezd a bomby poslední kilometry, ať to stojí za to. Přijíždím na lesní parkoviště u arboreta obstarávaného Carabinieri Forestali - taková lesní policie. Tady už parkuje Jestřáb - hoši už jsou na kole a odrážedle, dokonce jsou tu ještě další 3 bydlíky - na jih Itálie a na hory fakt šrumec. Využíváme odpoledne k návštěvě botanické zahrady, arboreta, kde jsou i velký výběhy pro divokou zvěř žijící ve zdejších lesích - jeleni, vlci, dravci. Jelenovi chutná tráva zpoza výběhu, kterou kluci rádi rvou, aby byli co nejblíž k paroháčovi. Den ve vůni - na prvních 60km 2 kiláky převýšení a celkově skoro 110km. Můj strach byl překonán. Před Jestřábem se už odpoledne uvelebil mohutnej divokej pasteveckej pes, vyhublej na kost a živej z odpadků na parkovišti a lidský pohostinnosti. O hladu mluvila úspornost jeho pohybů, z očí mu však koukala dobrota. Kolem půlnoci jsem zaslechl vlčí vytí, psí obr začal temně vrčet, bránil nás v Jestřábovi před vlky. Však za to dostal ráno vejslužku. Mlha a lehkej déšt spolu s nižšíma teplotama mě po ránu na kole zalejzal pod kůži, nutilo mě to k rychlejšímu tempu a zahřátí. Ráno jsem si představoval, že to bude lehká projížďka z kopce k moři, z parku Sila směrem k podpatku italský boty. Náhorní plošinu jsem přejel rychle a spouštěl se rychlostí jestřába dolů do údolí plnejch mlíka. Cejtil jsem se jak motocyklovej závodní jezdec, zatáčky nebraly konce - překlopit na jednu a na druhou stranu. Možná bych měl zpomalit, můj kokos bez helmy je křehkej asi by se Pajky nechtělo mě někde sbírat. Před městečkem Sibari levá o 90 stupňů a palba na Sibari - kdysi známý město za starověkýho Říma, dnes je spíš známá Marina Sibari s umělejma ne kozama, ale zátokama. Odtud rovina - martyrium, stálej vítr do ksichtu. Šlapeš jak blbec rychlostí 25 na rovině, děsná zábava, který nemá konec. Ale každá voda nakonec steče dolů a mě se podařilo v soustředění na boj s větrem, najet na dálnici, kde jsem se snažil vyrovnat rychlosti aut, abych nebrzdil :))) Při první možnosti jsem odbočil a dokončil za občasné pomoci borovicových alejí v holiday městečku u moře Nova Siri Scalo. Vyfoukanej jak balónek z pouti jsem toho měl po 3 dnech dost. Počasí slibovalo deště a mě to nahrálo do karet pro první odpočinek a zároveň možnost někam se podívat za kulturou. Po rodinné radě vyhrál trhák v podobě starého města Matera, kde spousta domů je zatesaných do skály, jeskyně v Castellana Grotte a typické domy trulli (kaze tipiče) v Alberobellu.Tím jsme ukončili skoro měsíční stáži v Kalábrii a napětí, očekávání krás dalších italských regionů nás (mě) hnali vpřed.

10 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše