• libor

Den 21/21: Přeběh ČR ze západu na východ - 1086km, 32 617 nastoupaných metrů

Aktualizováno: 27. 8.

Čeladná – Smrk – Šance – Lysá hora – Visalaje – Mosty u Jablunkova – nejvýchodnější bod ČR

64,6km; převýšení 2625m


Přiznám se – nevěděl jsem, zda tento den bude posledním na trase. Kopce – hory čekající na šlépěje mých nohou se zdály příliš vysoké a cíl vzdálený. Vybíhal jsem z Čeladné s tím, že skončím ve Visalajích za Lysou horou a když nahoře dostanu zelenou, tak třeba i v Mostech u Jablunkova. Beskydy, pohoří zcela jiné než všechna předešlá, jako jediné jsou součástí Karpatské podkovy, která svými vrcholy zasahuje na území Rakouska, Česka, Slovenska, Maďarska, Polska, Ukrajiny, Rumunska a Srbska. Na české (moravské) části je nejvyšším vrcholem Lysá hora se svými 1323 metry nadmořské výšky, tyčící se však z rovin s vertikálním převýšením 900 metrů. Tak pěkně popořádku – studánka nad Čeladnou, která mě včera občerstvila na konci dne osvěžující vodou, mě dnes vítá. Rozbíhám se pomalu, vždyť hned první metry směřují do kopce a ne ledajakého. Vertikální převýšení na horu Smrk má být přes 700m. Očekával jsem terén, takže malá asfaltka mě překvapila, z ní odbočuji již rozběhnutý po několika kilometrech. Les přívětivě vítá mé kroky a můj dech se spojuje s dechem lesa. Překvapuje mě množství sportovně naladěných lidí, rychle jdoucích či běžících, vesele zdravících – to jsem v žádných jiných horách během své cesty nezažil ...nu, celkově na mě Morava působí srdečněji. Pod vrcholem Smrku se krčí ve stráni chata plná rozjařených dětí, přidává mi to na náladě a téměř bez námahy se dostávám na vrcholové plato Smrku. Kousíček od značky s kótou nadmořské výšky a jménem je průzor dolů do údolí. Vypadá to jak rampa na prudké sjezdovce. Odtud vidím, kde jsem byl minulé dny. Při seběhu vnímám mladý pár lidí, které po chvilce předbíhám. Zaslechnu jen poznámku o tom, jak rychle jsem je předběhl ač oni jsou také v běhu. Však se dnes ještě potkáme. Z kopce běhám opatrně, není to stářím, ale nikdy jsem neměl vlohy k pohybu, kde pomáhá gravitace, navíc po těch dnech běhu se šetřím – achilovky si o to říkají a kolena jakbysmet. Jak se běh do kopce zdál být lehký, sklon při seběhu je opravdu brutální, zdá se, že brnkám patama o uši. Rovinka je pouze po asfaltu kolem vodní nádrže Šance, mám za sebou první pořádný kopec, tak hlavně nezapomenout na pití a trochu jídla, ať má hmota z čeho brát. Prudká pravá a na nic se nečeká, hned do plnejch – maso na Lysou. Lesní kamenitá cesta se prudce zařezává do úbočí majestátní hory, jenže po pár set nastoupaných metrech je tu rovina a dokonce klesání, co to? Kde a kdy to přijde? Prostě tu něco nehraje, má to být na vršek pouze pár kilometrů … přeběh malého hrbku aaaa už to vidím. Skoro musím zaklonit hlavu, abych viděl na průsek, kterým stoupá pěšina k vrcholu. Naproti jdoucí rodina má co dělat, aby stehna udržela jejich těla v kontrolovaném pohybu směrem dolů. Ukazuje se, že přímá linka není jedinou možnou, křižuje jí i „mírnější“ varianta, kterou volím. Ta přímá nemá s běháním nic společného. Les řídne, stromy jsou nižší s přibývající výškou, už je cítit blízkost vrcholu. Náběh na poslední stovky metrů, každá stovka je nasprejována a odráží se od asfaltu. Jsem na nejvyšším vrcholu Beskyd – nádhera nebo … rozhlížím se kolem. Kolem mě nejsou jen sportu přírodychtiví lidé. Vypadá to jako sebranka lidí řvoucích, masírujících si svá ega a hledících na hory skrz mluvící kosti, tedy mobilní telefony. Hromadné zachycení selfie u betonového sloupu označující absolutní vršek je chaotické a také deprimující. Lidé zapomínají podívat se kolem sebe, nadechnout se. Mnoho z nich ihned odesílá selfie na sociální sítě a čekají kolik lajků jim přistane. Napiju se a frčím dolů, cestou potkávám běžce, se kterým se dávám do řeči – bodrý starší moravák, který mi vysvětluje, jak raději běhá po silnici. Ty terény zde by prý již nerozchodil. Řeč sklouzává k místním přírodním krásám a já jsem rád za ukrácení chvíle ze seběhu. Loučíme se, já přeskakuji přes příkop do terénu, příští stanice mají být Visalaje. Cestou se střídá les s krásnými loukami – pastvinami, odlehlé osady s roztroušenými chalupami. Ve Visalajích mám zásek na obědě, začíná pršet, ale záclona deště se po chvíli rozhrnuje. Končit se mi ještě nechce i když další možný cíl je 20 km daleko v Mostech u Jablunkova. Beskydy v těchto místech již nejsou tak prudké, CyriloMetodějská stezka téměř kopíruje státní hranici se Slovenskem a zdobí ji malé kapličky, křížky, poutní zastavení. Přes Bílý kříž běžím do Sulova, nad ním se otevírá výhled zpátky na Lysou Horu. Mraky se honí, ale déšť nepřichází. Vypadá to, že mi jde vše do karet, teplota akorát, měkké lesní cesty křižované potůčky, takže i vody je dost. Prudké stoupání před skopcem do Mostů u Jablunkova vede na horu Velký Polom – poslední tisícovku na mé cestě. Ocitám se nahoře, kolem mě jsou torza uschlých stromů, ale pod nimi raší, bují, vytahují se stromy nové, zdravé. Pohledem do dálky zavadím o hory Velké a Malé Fatry a možná i Tatry. Jakoby mě zvaly, poběž k nám, tady Ti bude s námi dobře. Vše mě najednou dochází – dnes to doběhnu, skončím svou cestu, co bude dál? Problikávají mi situace, místa, pocity z cesty … je toho tolik najednou. Uvědomuji se své spojení se Zemí, se vším co je kolem mě, tak silné pocity mě rozbrečí a rozesmějí v jedné chvíli. Roztahuji ruce a letím, vidím z výšky cestu, hory i vesnice. Z euforie mě vytrhuje přílet k turistické chatě pod Velkým Polomem s názvem Kamenná a veselá skupina děvčat. Pozvou mě ať si přisednu a já jim vyprávím o svém běhu, jsem i požádán o trenérské rady. S díky odmítám, zvedám se a sbíhám do Mostů. Na dohled od Mostů potkávám známou dvojici mladých lidí – ty, které jsem předběhl cestou ze Smrku. Kluk leží na zemi podivně zkroucený. Zastavuji s nabídkou pomoci, která je od obou přijata. Klukovi došlo a má nějaký šok, nemůže hýbat rukama ani nohama. Snažíme se do něj dostat tekutiny a cukr. Po chvíli se trochu uvolňuje, rozhýbává tělo. Voláme jeho kamarádům, aby pro něj přijeli autem co možná nejblíž. Loučím se a odbíhám. Zajímavé – dívka říkala, že si celou cestu myslela, že ona bude ta první, které dojdou síly – v ženách je obrovská síla. Myslím, že mají daleko větší vytrvalost než muži, což i potvrdily některé studie. V Mostech mě čeká moje rodina, přibrzdím jen na chvilku, abych jim řekl, že to dám až k východnímu bodu. Už tedy jen přeběh Jablunkovského Mezihoří kolem jejího nejvyššího kopce Girová a je opravdu konec. Rozkvetlé louky v ostrém kontrastu s blížícími se temnými mraky dodávají místu a času kouzelnou atmosféru. Co budu dělat následující dny? Tolik jsem přivykl být tady – venku, se všemi živými tvory. Obrovský rozeklaný buk se dvěma kmeny mě zastavil, něco mi řeklo, že objetí mi dodá energii na závěrečné kilometry. I když mám v nohách nastoupáno přes 2000m stále běžím – určitě nevypadám lehce, ale běžím. Pak jako když vypnu a pamatuji si jen jak přebíhám louku plnou orchidejí, zabíhám do lesa k potoku odkud na mě volají kluci a Pajky. Jsou oblečeni jak na oslavu, mávají, smějí se a já s nimi. Oblékám si dědovu košili s jeho vůní a jsem šťastný… jsme na nejvýchodnějším bodu České republiky.



69 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše