• libor

Sicílie den 1,2,3 - Capo Passero – Carlentini; 0 – 128,9km


Den běhu první – kluci mě vedou za ruce po pláži k nejjižnějšímu bodu Itálie – úzké šíji na jejímž konci stojí socha Ježíše rozpažená k oběma mořím – Jónskému a Středozemnímu. Za ním je ještě malý ostrov, který při velkém odlivu je dostupný suchou nohou, nyní se tu mísí voda obou moří v výšce asi jednoho metru. Nakonec mi to nedá – sundávám botky, přeskakuju první kameny a už jsem ve vodě. Za pár chvil jsem na ostrově a odtud může začít cesta na sever. Vracím se vodou zpět, loučím se s dětma a Pajky. Na chvíli ještě usedám, se zavřenýma očima a pouze hučením vody se teleportuju k Mumlavě nad Harrachov. Tak, teď už můžu běžet. Bosé nohy ukrajují první stovky metrů po pláži, na jejím konci teprve nazouvám Altry a pokračuju dál – na sever. První den se skládá z úseků po pláži, pískem a hodně po silnici. Vítr skoro nezafouká a slunko se opírá do asfaltu co může. Ne zázraky se dnes nedějou, tudíž dostávám ochutnat plnýma douškama svoje tréninkový manko. Za poslední měsíc jsem byl asi 3x běhat, takže úvodních 47km je skoro nad moje síly. Nohy voklepaný jak po souboji s kickboxerem, připálenej jak topinka, ale hnul jsem se z místa :) Během dne se daj vypíchnout 2 věci – před toulavejma psama je lepší chůze než běh, občas se pokouším navázat konverzaci sladkým ciao amico a pomalu se proplížit, druhá věc je značení – za celej den jsem neviděl ani jednu značku, takže spolejhat se musím jen na mapy a to taky není 100%. Trasa měla vést přírodní rezervací – jezera kousek od moře s velkým výskytem ptactva, při seběhu k jezeru bylo na cestě asi půl metru vody a kolem bažiny, takže náhradní plán, kterej mi málem zhatil ranger. Končila mu šichta, zavíral bránu a nechtěl mě pustit. Druhej byl shovívavější a ukazoval mi, že mám počkat až odjede.

Předchozí den jsem dorazil do města Noto, který bylo po 1650 znovu postavený po devastujícím zemětřesení 10km jižněji než původní – viděl jsem tedy obě. Po tom starým zbyly fakt ruiny. I tak se člověk musí obdivovat z jakejch obrovskejch šutrů byly postavený domy. Souboj s pasteveckejma psama rozhodl pasáček ovcí a tak se stoupalo vejš na náhorní planinu. Osvěžením byli brody přes říčku s příjemně studenou vodou. Protože jsem začal den během později (ráno jsme s klukama procházeli Noto), dorazil jsem do cílového města dne Palazzo Acreido až těsně před setměním. Na mluvící kost, tedy mobil, mi přišla zpráva v angličtině: „Libore vítej ty i tvá rodina v tomto městě.“ Krutibrko, kdo to jen může bejt? Vyšel jsem před Jestřába a tam na mě mával sympatickej ital. Viděl webovky www.runforfreedom.eu na Jestřábovi, tak si to hned našel. Chvilku jsme popovídali, ale den byl dlouhej, sice jen 38km, ale nohy mě bolely čím dál víc. Pajky musela bejt taky vyřízená z úzkejch uliček a řízení Jestřába.

Třetí den po ranní kávě a navštívení další Unesco památky v Palazzo Acreide jsem vyběhl dolů do kaňonu, kterej navazuje na největší kaňon na Sicílii Pantalica. Hned po párset metrech jsem volal Pajky, ať tudy určitě nejezdí. Silnička byla zřícena a po pár kilometrech se změnila na blátivou cestu, křoví a stromy občas prořezaný pilou, až z ní byla jen malá cestička, rozbořenej most a obrovský balvany na ní. Dle navigace samolitr sjízdná. Z kaňonu Pantalica následovalo prudký stoupání do městečka Ferla – zatím asi nejkrásnějšího jaký sem na Sicílii viděl. Náhodně jsem se tam potkal s Pajky a klukama – Pajky vytřeštěný voči z úzký silničky, Bíba chtěl na hřiště, Kíla spal. Liboval jsem si, že dál pokračuje trasa s cyklostezkou a že cesta bude pěkná – jak hluboce jsem se mýlil. Hned po odbočení ze silničky jsem se ocitl v korytě s metrovejma stupněma a stejně velkejma šutrama. Po pár stovkách metrů se to trochu zlepšilo, jen začaly jiné obtíže – přes cestu natažený ostnatý dráty a zábrany – kvůli dobytku. Jak jen věděli, že tudy poběžím ?:))) Po překonání cca 30 zábran se konečně dalo kousek běžet v kuse, dostal jsem se asi do 700m nad mořem, ač pěkný počasí, tady na vrškách se drží taková zvláštní mlha. Z vršku náhlý seběh do překrásnýho kaňonu, měl jsem dost, spočinul jsem na skále, koukal dolů do kaňonu a bylo mi fajn, že jsme. Nebudu ten den natahovat, prudkej seběh, další kaňon, výběh z kaňonu po stradě, která byla nejdřív neviditelná a pak vytesaná do skály s 30% sklonem a kam mě musel pustit přes svoje hospodářství s 5 pyrenejskejma ovčákama jeho majitel. Ukázal kamsi a řekl: „si, ce´strada“. Nahoře to vypadalo, jak nějakej jícen sopky, kolem dokola skály a uprostřed 2 farmy a všude zeleno. Ten den jsem se doplácal po 43km do Carlentini, kde jsme se potkali s čechama Jirkou a Miladou, kteří minulý týden dokončili zimní přechod Kungsleden. Zašli jsme spolu na večeři – kluci nadšení, že můžou s někým mluvit česky a komu ukázat všechny svoje auta. My jsme pokecali o svých cestách a o životě jako takovým – bylo to moc fajn.





24 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše